1. Nejstarší státní útvar, knížectví ovládané rodem Mojmírovců na části jazykově pračeského a praslovenského území v 9. stol. Samo pojmenování Velká Morava převzala naše novodobá historiografie ze spisu byzantského císaře Konstantina Porfyrogeneta De Administrando Imperio (O spravování říše), sepsaného v 10. stol. Její byzantské znění bylo Μεγάλη Μοραβία (Megali Moravia); původní význam uvedeného přídavného jména v klasické řečtině byl skutečně ‘velká’. Proto je mohla naše novodobá věda v tomto významu s uspokojením přijmout. V řečtině byzantské však už zatím došlo k posunutí významu ‘velký, rozsáhlý’ > ‘velký co do vzdálenosti, vzdálenější’, event. též měřeno podle toku delších řek ‘ležící při horním toku, horní’. Tento stav se pozoruhodně odráží i v stsl. Přídavné jméno velik(yj) je v ní sice skutečně v transparentním smyslu doloženo, jenže nikoli jako přívlastek vlastního jména Morav(i)a. Při označení Metodějova arcibiskupství se mluví o „Horní Moravě“ (Vyšьn’aja Morav(i)a). Očekávaná „Dolní Morava“ v prozkoumaných  stsl. textech zmíněna není, ale její faktickou existenci předpokládá od r. 1971 naléhavě ✍Boba (1971), ✍Boba (1991). Ten ovšem Velkou Moravu lokalizuje do jižní Panonie, do prostoru kolem města Sremska Mitrovica v dnešním Srbsku. Dovolává se jihoslovanské řeky Moravy vlévající se do Dunaje zprava ještě na východ od Bělehradu. A území kolem ní mělo údajně být knížectvím Mojmírovců a ovšem i knížete Rostislava, takže právě na tuto jihoslovanskou Moravu prý i přišla cyrilometodějská misie z Byzance. Zdůrazňuje taky, že Metoděj byl jmenován arcibiskupem právě v tehdejším městě Sirmium (dnešní Sremska Mitrovica). Koncem 20. stol. formuloval druhou variantu jihoslovanské lokalizace Moravy ✍Eggers (1995), ✍Eggers (1996). Klade region cyrilometodějské misijní a literární aktivity do Potisí, na území kolem města Csanad v blízkosti dnešní rumunsko-maďarské hranice. Alternativy k moravsko-slovenské lokalizaci Velké Moravy nabídli i jiní, např. ✍Kristó (1993) a ✍Nagy (1982), argumentují pro existenci dvou Morav, Velké Moravy a Moravy.

Obě tyto domněnky a jejich varianty však narážejí na vážné odborné námitky a nesouhlas, zdůrazňuje se, že otázka je citlivá i politicky, event. nacionalisticky. Proto i angl. Wikipedia píše na začátku hesla Great Moravia: „The neutrality of this article is disputed“. Je evidentní, že pro slovanský Jih se nepotvrzují potřebná fakta archeologická, doložená právě na západoslovanské (české a slovenské) Moravě mimořádně bohatými a územně hustě zastoupenými vykopávkami a nálezy v Sadech a Starém Městě, v Mikulčicích, na Pohansku, v Líšni, na Děvíně a v levobřežní části Slovenska až po Nitru. Z konce 9. stol. je známá mapa rozložení tzv. národů v Evropě, tzv. „chronografie“. Pochází od anglosaského krále Alfréda Velikého. Moravané jsou na mapě situováni (jako „Maroava“) na západoslovanském území v kontaktu s Čechy („Behemas“). Na váhu však padají především fakta jazyková. Jde o tzv. ↗moravismy v stsl. textech, tj. znaky jazykově místní, odlišné od některých typických znaků oficiálního jaz.spis.; hlásí se přitom jednoznačně do jaz. prostředí českého. Důvod Rostislavovy žádosti v Byzanci o učitele víry a organizátory církevního života se vykládá – jistě správně – potřebou mít na Moravě kněží znalé a využívající v církevním kontaktu srozumitelného místního jazyka. ↗Staroslověnština založená na slovanských dialektech z okolí rodného města Konstantina a Metoděje Soluně se totiž jen nepatrně lišila od mluvy na Velké Moravě, takže na ní mohla být i v liturgickém užití dobře srozumitelná, ovšem jen při hlasové realizaci. Písmo, Konstantinovu ↗hlaholici, ovládali jen vyškolení kněží.

Je příznačné, že první slovanský liturgický i vůbec spis.jaz. a literatura jím psaná byly stvořeny pro potřeby křesťanského náboženství, že se ve svých počátcích formovaly přímo jako jazyk a písemnictví církevní. Křesťanství hrálo důležitou úlohu ve velkém společenském přerodu, který tehdy Slované spolu s ostatní Evropou prožívali. Poté, co byli v první polovině 1. tisíciletí n. l. strženi velkým pohybem etnik označovaným jako „stěhování národů“, opouštěly jejich kmeny n. části kmenů starší společnou pravlast. Ta byla v kontaktu s rodinou jaz. baltských. Odtrhovali se tak od starých životních pořádků a zvyklostí založených na společenské kultuře rodově kmenové. Docházelo přitom nově i k vytváření objemnějších a organizačně složitějších politických útvarů. Pro jejich existenci totiž sama bývalá pokrevně rodová příbuznost byla motivem vždy dostačujícím. Na Velké Moravě byl totiž již v 9. stol. ekonomický, sociální i politický vývoj značně pokročilý. Odrážel se v něm kladně starý kontakt s antickou kulturou a civilizací, která právě na tomto území dlouhodobě překračovala starý „limes“, tj. hranici Římské říše. Navíc se na témže teritoriu protínaly staré obchodní cesty „železná“ od západu na východ a „jantarová“ od severu na jih. Prostředkovaly živý styk tohoto regionu s širším okolím po stránce obchodní, technické a civilizační vůbec. Archeologické nálezy prozrazují na něm nejen pokročilé způsoby výroby v zemědělství, nýbrž i vysokou úroveň řemesel, zvláště kovářství, klenotnictví, stavitelství atp. Rozvinutá dělba práce byla zdrojem na svou dobu značného bohatství, ale zároveň i prohlubovala společenskou a sociální diferenciaci země. Moc i bohatství velmožů dokumentují drahocenné nálezy v některých hrobech, meče, ostruhy, opaskové garnitury, šperky atp. Více než polovina hrobů z té doby je však bez jakýchkoli jiných nálezů než ostatků samých.

Politické a administrativní sjednocování tohoto knížectví mělo za následek likvidaci dřívějších samostatných členů i jejich jmen už na prahu doby historické na rozdíl třeba od Čech, z nichž jsou ještě staletí známá kmenová jména jako Zličané, Pšované, Netolici, Dudlebi aj. V 30. letech 9. stol. se ve velkomoravských dějinách naráží již na poslední vnitřně sjednocovací fázi. Bylo to násilné vypuzení knížete Pribiny ze země a připojení jeho Nitranska (jako údělného knížectví) k moravské državě Mojmírovců. V úvahách o Velké Moravě se pozornost zájemců upíná převážně k fázi cyrilometodějské a její literatuře. Je to zcela pochopitelné. Velkolepé užití místně srozumitelného slovanského jaz. liturgického a brzy i šíře spis., literárního, bylo severně od Alp v evropském rozměru zahájeno právě na moravské půdě. Vznikly zde překlady textů biblických, liturgických, právních a jiných i originální, nepřeložené skladby básnické a legendární, kázání atp. Odtud se pak jako mladší církevní slovanština rozšířil tento jaz. a literatura jím psaná na více než jedno tisíciletí po celé východní Evropě. Jeho zahájení na Velké Moravě bylo vskutku zlomovým kulturně historickým jevem evropské vzdělanosti.

Cyrilometodějství velkomoravské, přicházející z Byzance a založené převážně na překladech z řečtiny, se přitom vyznačovalo některými zvláštními projevy, které se ne vždy berou dostatečně v úvahu. Byl to speciální vztah k latinské a nebyzantské kulturní orientaci a literatuře. Kromě textů přímo z latiny přeložených (↗Kyjevské listy, penitenciál) jsou stopy latinské vzdělanosti na Velké Moravě zachovány i v textech právních, i když přeložených z řečtiny. Nejdůležitější svědectví o přítomnosti latinské složky v cyrilometodějské literatuře velkomoravské je obsaženo v bule papeže Jana VIII. Industriae tuae z r. 880. Potvrzovala schválení stsl. jako jazyka liturgického, ale zároveň přikazovala číst při mších tzv. mešní lekce z evangelií a Apoštola nejprve latinsky a pak teprve staroslověnsky. Viz také ↗staroslověnština.

2. Odpověď na otázku, kdo byli zakladatelé Velké Moravy: západní či jižní Slované, skrývá přímo etnonymum Moravané, v závislosti na jazyku pramene. Forma Moravljane je známa ze stsl. textů (Pamętь i žitьje Konstantina XIV, Pamętь i žitьje Meθodьja X; viz ✍Večerka, 1990:68, 83, 93). Zastánci jihoslovanské afiliace tvůrců Velké Moravy, např. ✍Eggers (1995:149), mají nesporně pravdu, když vzhledem k l‑epentetickému etnonymum klasifikují jako jihoslovanské. Ale na tom by nemělo být nic překvapivého, jestliže stsl. je jihoslovanský jazyk. Kdyby tentýž rys, tj. l‑epentheticum, zachytili i franští a bavorští kronikáři píšící latinsky, jihoslovanský původ nositelů etnonyma by byl s vysokou pravděpodobností prokázán. Ve skutečnosti se objevují následující formy:

(1) In quo conventu omnium orientalium Sclavorum, id est Abodritorum, Soraborum, Wilzorum, Beheimorum, Marvanorum, Praedenecentorum, et in Pannonia residentium Abarum ... audivit

‘Na tom sněmu vyslechl vyslance všech východních Slovanů, to jest Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, Moravanů, Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů.’ (viz Annales Regni Francorum, AD 822; ✍MMFH₂ I, 2008:47);

(2) contra Maravanos ‘proti Moravanům’ či cum Zuentibaldo duce Maravorum gentis ‘se Svatoplukem, vévodou národa Moravanů’ a Maravanis ‘Moravanům’ (Annalium Fuldensium Continuatio Ratisbonensis, AD 884 & 893 respektive; ✍MMFH₂ I, 2008:114, 115, 122);

(3) Zuentebaldus Maravanorum dux ‘Svatopluk, Moravanů vévoda’ a Maravianorum gentem (viz Ekkehardi Chronicon universale, AD 888 a 900 respektive; ✍MMFH₂ I, 2008:214);

(4) Centebaldus Maravanorum dux ‘Svatopluk, Moravanů vévoda’ a Maravanorum gentem Moravanů národ’ (akuz.) (viz Liudprandi episcopi Cremonensis Antapodosis, AD 892 a 900 respektive; ✍MMFH₂ I, 2008:150, 152);

(5) contra Maravenorum gentem ‘proti národu Moravanů’ (viz Chronicon Magni Presbyteri, AD 890; ✍MMFH₂ I, 2008:272);

Je nanejvýš pravděpodobné, že tyto jazykově neutrální zápisy bez vkladného [l] odrážejí západoslovanskou podobu etnonyma Moravjane (1, 2, 3, 4) či Moravěne (5).

Není to jediný případ slovanského okcidentalismu ve ‘velkomoravském onomastikonu’. Namísto očekávané regulérní jihoslovanské formy ⁺Rastislavъ, žijící dodnes v jsl. a slk. Rastislav, ve stsl. textech se objevuje forma Rostislavъ (Pamętь i žitьje Konstantina XIV, Pamętь i žitьje Meθodьja V; viz ✍Večerka 1990:68, 93). Dodejme, že psl. iniciální segment s circumflexovou intonací ⁺õrT- se mění na jsl. ⁺ra- oproti zsl. (& vsl.) ⁺ro-. Tzv. ↗moravismy a ↗bohemismy ve stsl. fonologii, morfologii, lexiku a syntaxi byly opakovaně detailně analyzovány (např. ✍Mareš, 1963; ✍Bauer, 1965; ✍Večerka, 1965; ✍Večerka, 1985:178; ✍Reinhart, 1980).

Interpretace etnických a geografických dat v hebrejské kronice Yōsippōn, sepsané v Itálii v 10. stol., může posloužit jako zdroj cenných informací o etnické situaci v jihovýchodní a centrální Evropě. Jde o tuto pasáž [edice a překlad Stanislav Segert]:

wgm Mwr’w’ wKrwṭ ’y wSwrbyn wLwcnyn wLywmn [či Lwwmyn / Lyybnyn / Lz’nyn] wKr’kr wBzymyn mbny Dwdnym yḥšbw whm ḥwnym bḥwp hym mgbwl Bwlgr ^Cd Bynyṭyqy’ ^Cl hym wmšm mwlykym ^Cd gbwl Šqšny ^Cd hym hgdl hm hqnqr’ym ’ysqlby w’wḥrym ’mrym ky hm mbny Kn^Cn ’k hm mtyḥsym lbny Dwdnym

‘... také Morava, Karvatī, Sorbīn, Lučanīn, Lywmīn, Krākār, Bzymīn, jsou pokládáni za potomky Dōdānīm. Sídlí na břehu mořském od hranice Bulhara až k Benátkám na moři a odtamtud se táhnou až k hranici Sasů, až k velikému moři. Jejich jméno je Saqlabī, jiní říkají, že jsou z potomků Kanaana, ale oni sami vztahují svůj původ k Dōdānīm.’

Karvatī jsou ‘[severní] Charváti’, Sorbīn ‘[Lužičtí] Srbové’ (= Zribin Kosmy Pražského I, 13), Krākār ‘Krakovsko’ (✍MMFH₂ III, 2008:337–339). ✍Flusser (1947–1948:239) nabízí konjekturu ⁺Bwymyn [ בויםן] = ⁺Bojmīn ‘český’, namísto Bzymyn [בזיםן ], jež ✍Eggers (1995) interpretoval jako ‘bosenský’. Snadná záměna w [ו] a z [ז] dovoluje reinterpretovat další záhadné etnonymum Lywmn do podoby ⁺Lyzmn, zvláště s přihlédnutím k rukopisné variantě Lz’nyn, která implikuje výchozí formu ⁺Lędjaninъ (srov. Λενζανῆνοι Konstantina Porfyrogeneta, De Administrando Imperio IX, XXXVII, a stpol. kmenové jméno Lędzanie – viz ✍Niederle, 1953:159; ✍Sławski, 1989:18–19; ✍Trubačev, 1991:214), spíše než ⁺Ljaxinъ na základě emendace ⁺Lyykyn Gastera (citováno Flusserem, l.q.). Zcela nepřesvědčivá je Eggersova identifikace etnonyma Lwcnyn s Zachlumany z jižní Dalmácie a jeho mlčení o přirozené rovnici Lwcnyn = ⁺Lučanin (✍Flusser, 1947–1948:239), srov. Lusane ze zakládací listiny pražského biskupství z roku 1086, potvrzující stará privilegia z roku 973 (✍Niederle, 1953:125; ✍Havlík, 1964:406 uváděl Liucena) = natio Luczano, (dux) Lucensis aj. Kosmy Pražského (I, 10, 12). S ohledem na tyto závěry se nejpravděpodobnější jeví západoslovanská afiliace kmenových a územních jmen z analyzované pasáže kroniky Yōsippōn.

V maďarských kronikách z 12.–15. stol. se používá následující označení Moravanů či, přesněji řečeno, jejich eponymního héroa:

(1) Morout: dux Morout, cuius nepos dictus est ab Hungaris Menumorout eo .. ‘vévoda Morout, jehož synovec byl Maďary nazván Menumorout …’ (P. Magistri Gesta Hungarorum (12. stol.), §11 – viz ✍MMFH₂ I, 2008:223–224).

(2) Morot: Zvataplug filius Morot ‘Svatopluk, syn Morotův’ (Simonis de Keza: Gesta Hungarorum (13. stol.), II, § 23 – viz ✍MMFH₂ I, 2008:283); princeps Zuatopollug Moroti filius in Panonia ‘vládce Svatopluk, syn Morota v Panonii’ (Codex Sambuci (14. stol.)); princeps Zuatapolug nomine Moroti filius in Polonia ‘vládce Svatopluk, syn Morota v Polsku’ (Chronicon pictum Vindobonense (14. stol.) – viz ✍MMFH₂ I, 2008:303–307).

(3) Marot: omnium consensu praeficiunt sibi virum quendam natione Sarmatam Suatepolugum nomine ... Maroto patri eius fuit nomen ‘... postaví si do čela za souhlasu všech jakéhosi muže, původem Sarmata a jménem Svatopluka ... Jeho otec se jmenoval Morot’ (Petri Ransani: Epitome rerum Hungaricarum (15. stol.) – viz ✍MMFH₂ I, 2008:366).

Eggers akceptoval Pritsakovu identifikaci plurálového sufixu ‑t ve finálním konsonantu Morout / Morot / Marot, ale to není dostatečné ospravedlnění násilného odvození z etnonyma ⁺Moravljane. Jednodušší, tudíž i pravděpodobnější vysvětlení představuje západoslovanské ⁺Moravci (< ⁺‑tji) s bilabiální výslovností v (srov. ✍Ratkoš, 1985:83). Existenci takového propria dokumentuje např. jméno města z Nitranska Zlaté Moravce, německy Goldmorawitz, maďarsky Aranyosmarót.